Už své rty neslyším útržkovité modlitby šeptat:
Na nebi naděje poslední matné hvězdy jsou,
ledovce života v hlavě mé dávno již začaly tát,
tvé šťastné oči však majáky mými ve tmě jsou.
Má hvězda ve střepech a v slzách padá dolů
a někde nahoře, na tom smutném nebi čekáš ty,
proč něco nechce, abychom byli navždy spolu,
proč kdosi špatné rozdal nám společné karty?
Stále kvetou šeříky v krajinách tvých, v nebi,
stín k tobě pouze motýlů ze snu křídla vrhají,
leč nemůžeme tu mít soukromé z mraků hradby,
už jen proto, že i cizí hvězdy ti k nohám padají.
Tvůj andělský pláč mou umírající hlavu léčil by,
já ovšem nechci kolem tebe plavat v řece slz,
i když jsi sama Sluncem, slunce již nesvítí mi –
mou poslední hvězdu jakýsi střep prorazil naskrz.
DO DŘEVA VYRYTÉ
„A největšího mezi hříchy
prosím Tě zbav mne totiž pýchy.“
Ivan Martin Jirous
Nocí za sluncem
V posledním pozdravu
ruka unaveně okno hladí,
zvláštně studené je.
Tichem noci smutně plavu
ve falešných tónech houslí,
zbaběle prchám z boje.
Zítra snad vlajka černá
hrdě bude pro mě vlát
nad smutkem nasněženým.
Mé srdce buší do Tvých vrat
časem lehce zrezivělých…
S hudbou ztratilo se mi i nebe,
ovšem smutek seshora sněží dál,
do reality kruté jsem procitnul.
Přes boty z papíru teď mě zebe
jako bych zas před bránou stál,
jako bych ještě nikdy neusnul.
Nové ráno už mě nečeká,
poslepu letím nocí za sluncem,
pokud jen oslepnu, budu rád,
tuším, že je to mým osudem,
pro radost cizí muset umírat.
ruka unaveně okno hladí,
zvláštně studené je.
Tichem noci smutně plavu
ve falešných tónech houslí,
zbaběle prchám z boje.
Zítra snad vlajka černá
hrdě bude pro mě vlát
nad smutkem nasněženým.
Mé srdce buší do Tvých vrat
časem lehce zrezivělých…
S hudbou ztratilo se mi i nebe,
ovšem smutek seshora sněží dál,
do reality kruté jsem procitnul.
Přes boty z papíru teď mě zebe
jako bych zas před bránou stál,
jako bych ještě nikdy neusnul.
Nové ráno už mě nečeká,
poslepu letím nocí za sluncem,
pokud jen oslepnu, budu rád,
tuším, že je to mým osudem,
pro radost cizí muset umírat.
Ty
Tebou voní déšť, lásko,
tak proč tak málo pršíš?
Víš, jsi tak krásně blízko.
Jak něžná ruka konejšíš
ateistovu hříšnou duši,
která nemá boha, jen tě.
Díky tobě srdce mi buší,
však mozek marně volá tě,
druhou labuť do páru,
ono studí jezero samoty,
prosím, nezměň se v páru,
neb mým životem jsi ty.
tak proč tak málo pršíš?
Víš, jsi tak krásně blízko.
Jak něžná ruka konejšíš
ateistovu hříšnou duši,
která nemá boha, jen tě.
Díky tobě srdce mi buší,
však mozek marně volá tě,
druhou labuť do páru,
ono studí jezero samoty,
prosím, nezměň se v páru,
neb mým životem jsi ty.
_ _ _
Na okno melodii klavírní hrají mi kapky
a někde za nimi tvé slunce rudé skrývá se.
Já tonu v jeho zvláštní, neviděné kráse,
tóny skoro neslyším, jen jakoby z dálky.
Nejradši schoval bych se někam do obálky
a takhle v dopise hned poslal se za tebou,
stačí věřit, že všechny cesty k tobě vedou,
abych zas nevrátil se, nedoručen, zpátky.
Za chvíli na krku ucítím tvé vlčí drápky,
jak na mě neslyšně asi píší nějaké slovo,
pohledem do tvých očí probudím se, Bájo,
těším se jako pes, až procitnu do pohádky.
a někde za nimi tvé slunce rudé skrývá se.
Já tonu v jeho zvláštní, neviděné kráse,
tóny skoro neslyším, jen jakoby z dálky.
Nejradši schoval bych se někam do obálky
a takhle v dopise hned poslal se za tebou,
stačí věřit, že všechny cesty k tobě vedou,
abych zas nevrátil se, nedoručen, zpátky.
Za chvíli na krku ucítím tvé vlčí drápky,
jak na mě neslyšně asi píší nějaké slovo,
pohledem do tvých očí probudím se, Bájo,
těším se jako pes, až procitnu do pohádky.
Posté
Sedím na lavičce,
čekám na tebe,
slunce se za mraky ztrácí
posté. Posté hledám tě
před obzorem smutným
a zatím jen labutě
letí směrem mým…
Křídly bláznivě mávaj
posté. Posté zas a zas.
Je pozdní večer – první máj,
večerní máj – je lásky čas.
Sedím na lavičce,
čekám na tebe,
už okusujou mě ptáci.
čekám na tebe,
slunce se za mraky ztrácí
posté. Posté hledám tě
před obzorem smutným
a zatím jen labutě
letí směrem mým…
Křídly bláznivě mávaj
posté. Posté zas a zas.
Je pozdní večer – první máj,
večerní máj – je lásky čas.
Sedím na lavičce,
čekám na tebe,
už okusujou mě ptáci.
_ _ _
Můj palec tiše píše ti vzkaz,
bubnuje jako první déšť z jara,
když parapet jemně hladí zas
a znova a znova a znova
Pomalu počítám pihy v té zprávě,
zda jich je míň než sto šedesát,
vidím se na nich, s tebou v trávě
nevinně beze slov si povídat
Můj pohled kutálí se od tvých očí
jak skleněnka přes bradu až k bříšku,
žel dál se na tobě už neroztočí,
v němém úžasu, že našel hvězdičku
bubnuje jako první déšť z jara,
když parapet jemně hladí zas
a znova a znova a znova
Pomalu počítám pihy v té zprávě,
zda jich je míň než sto šedesát,
vidím se na nich, s tebou v trávě
nevinně beze slov si povídat
Můj pohled kutálí se od tvých očí
jak skleněnka přes bradu až k bříšku,
žel dál se na tobě už neroztočí,
v němém úžasu, že našel hvězdičku
Snad za studena vařená báseň
Skočíme spolu na Nuselskej most,
poletíme do nebe,
tak malý člověk, kost a zase kost,
nemůže být bez tebe!
poletíme do nebe,
tak malý člověk, kost a zase kost,
nemůže být bez tebe!
_ _ _
Tvá dvě sluníčka
schovaná
za mráčky z trička
schovaná
snad už jenom chvíli
pak vyjdou
a utancují mě víly
s tebou
schovaná
za mráčky z trička
schovaná
snad už jenom chvíli
pak vyjdou
a utancují mě víly
s tebou
Balónky
Dva krásné balónky, asi z pouti,
hýčkáš si potají na hrudníku.
Chytře pod tričkem, ať neuletí,
co kdybych pak zachytil je já.
Konečně ty krásné oči otevři mi,
do noci pak s nimi bych si hrál,
jak se dvěma miminky svými,
celý šťastný, že vás mám.
hýčkáš si potají na hrudníku.
Chytře pod tričkem, ať neuletí,
co kdybych pak zachytil je já.
Konečně ty krásné oči otevři mi,
do noci pak s nimi bych si hrál,
jak se dvěma miminky svými,
celý šťastný, že vás mám.
_ _ _
Topíš ty krásné dny
jako kočky v alkoholu.
Nevěřil jsem, pravda bolí,
už nikdy nebudeme spolu.
Miluju tě, křičím do tmy,
tvé oči v prázdnu hledám,
kam schovala ses mi?
Nechci, nesmím bejt sám
jako kočky v alkoholu.
Nevěřil jsem, pravda bolí,
už nikdy nebudeme spolu.
Miluju tě, křičím do tmy,
tvé oči v prázdnu hledám,
kam schovala ses mi?
Nechci, nesmím bejt sám
_ _ _
Listí ze stromů padá ti na bříško,
já mlčky dívám se, jak mizíš mi v nich.
Dneska podzim, zítra může být sníh,
co když navždy usneš pod nimi?
Nebo s ježkem budeš, Beruško,
na jablka a hrušky mi tě odláká,
a to já pak budu za chudáka,
bo není lepší víly než tebe, Nii…
Listí ze stromů padá ti na bříško,
já hned vedle zasypán ležím.
Tebe i bříško láskyplně střežím,
co kdyby vyskočili ježci z nich!
já mlčky dívám se, jak mizíš mi v nich.
Dneska podzim, zítra může být sníh,
co když navždy usneš pod nimi?
Nebo s ježkem budeš, Beruško,
na jablka a hrušky mi tě odláká,
a to já pak budu za chudáka,
bo není lepší víly než tebe, Nii…
Listí ze stromů padá ti na bříško,
já hned vedle zasypán ležím.
Tebe i bříško láskyplně střežím,
co kdyby vyskočili ježci z nich!
Nebe bylo temný hej
Pršelo a já si říkal,
že zas někdo umřel,
nebe bylo temný hej
a na stole točící se dýka
zmatená, místo kompasu,
zmatená z toho nečasu,
potichu krvácela mi.
Kdysi někdo mi říkal,
že svět je malej a divnej,
nebe bylo temný hej
a já zpod popelnice víka,
jó, jakou já tam dělal krásu,
díval jsem se bez souhlasu,
tak kdy už budem sami?
Včera zase jsem si to říkal
a ďábel vytrvale do ucha hučel,
nebe bylo temný hej,
jo, teď se mi pekelně stýská,
pohled do tvých očí nesnesu,
na prstech cítím námrazu,
ležíš pode mnou… C‘est la vie.
že zas někdo umřel,
nebe bylo temný hej
a na stole točící se dýka
zmatená, místo kompasu,
zmatená z toho nečasu,
potichu krvácela mi.
Kdysi někdo mi říkal,
že svět je malej a divnej,
nebe bylo temný hej
a já zpod popelnice víka,
jó, jakou já tam dělal krásu,
díval jsem se bez souhlasu,
tak kdy už budem sami?
Včera zase jsem si to říkal
a ďábel vytrvale do ucha hučel,
nebe bylo temný hej,
jo, teď se mi pekelně stýská,
pohled do tvých očí nesnesu,
na prstech cítím námrazu,
ležíš pode mnou… C‘est la vie.
Rok za rokem
Utíkáš mi
jako stromy u kolejí.
Já jdu tam a ty zpátky,
pondělky, středy i pátky,
v paměti se vzdalují,
utíkáš mi.
Labutě odlétají,
jen já, vězeň ve své hlavě,
narážím křídly, narážím do ticha,
opona padá, publikum nedýchá,
spolu s tebou teď mi právě
labutě odlétají.
Proč,
proč ztrácíš se v páře,
lokomotiva na poplach houká,
možná jen blíží se bouřka
a možná smrt se táže
proč…
jako stromy u kolejí.
Já jdu tam a ty zpátky,
pondělky, středy i pátky,
v paměti se vzdalují,
utíkáš mi.
Labutě odlétají,
jen já, vězeň ve své hlavě,
narážím křídly, narážím do ticha,
opona padá, publikum nedýchá,
spolu s tebou teď mi právě
labutě odlétají.
Proč,
proč ztrácíš se v páře,
lokomotiva na poplach houká,
možná jen blíží se bouřka
a možná smrt se táže
proč…
_ _ _
Na vodní hladině vidím tvé jméno,
až slunce zajde, vím, že nezbude z něj nic.
Dívám se za ním, v myšlenkách kamsi plavu
pryč. Však vím nejlíp, že všechno je dáno,
dědek starý na nebe pořád usmívá se sic,
ovšem holou a vrásčitou už má hlavu.
Co bude, co bude ráno, budeš zas?
Z ticha se narodí miminko krásné snad
a hlavou opět točit mi bude, možná.
Anebo mě do té temné řeky sraz,
holube, kamaráde, už nechci, nechci hrad
od tebe pokálený. Nashle, je konečná.
Běda, jak i na Styxu uzřím to jméno svaté,
popluju dál a dál, celý proklepaný,
ve skalách bečí ovce, jim štěkám na pozdrav,
chopte se mě, pochopové, tady mě máte,
horečkou změněného jistě k nepoznání,
ač pořád modlím se, že zas budu zdráv.
až slunce zajde, vím, že nezbude z něj nic.
Dívám se za ním, v myšlenkách kamsi plavu
pryč. Však vím nejlíp, že všechno je dáno,
dědek starý na nebe pořád usmívá se sic,
ovšem holou a vrásčitou už má hlavu.
Co bude, co bude ráno, budeš zas?
Z ticha se narodí miminko krásné snad
a hlavou opět točit mi bude, možná.
Anebo mě do té temné řeky sraz,
holube, kamaráde, už nechci, nechci hrad
od tebe pokálený. Nashle, je konečná.
Běda, jak i na Styxu uzřím to jméno svaté,
popluju dál a dál, celý proklepaný,
ve skalách bečí ovce, jim štěkám na pozdrav,
chopte se mě, pochopové, tady mě máte,
horečkou změněného jistě k nepoznání,
ač pořád modlím se, že zas budu zdráv.
Nebeské
Prší
a prší
a jen prší
ticho.
Slyšíš
můj déšť
a radši mi taky
pršíš.
A pak
po dešti
vše nesměle voní
tebou.
A ticho
šeptá ti slova
a v tvých očích zase je
duha.
a prší
a jen prší
ticho.
Slyšíš
můj déšť
a radši mi taky
pršíš.
A pak
po dešti
vše nesměle voní
tebou.
A ticho
šeptá ti slova
a v tvých očích zase je
duha.
O sedmikráskách
Podzimní listopad
z oblohy padají listy
Taky jsem s nimi spad
na ústa
Cítím tvé prsty,
příjemně lechtají,
mé oči poslepu loví je
Asi se mi jen zdají
Mám tě!
Kočka si hraje
s nemohoucí myší,
ta směje se, nemá strach,
asi v halucinacích slyší
pohádku
z oblohy padají listy
Taky jsem s nimi spad
na ústa
Cítím tvé prsty,
příjemně lechtají,
mé oči poslepu loví je
Asi se mi jen zdají
Mám tě!
Kočka si hraje
s nemohoucí myší,
ta směje se, nemá strach,
asi v halucinacích slyší
pohádku
_ _ _
Máš oči jako dvě slunce
a na nose galaxii hvězd,
už dávno došel jsem konce,
na obláčcích ze tvých vlasů
nechávám se nést.
Miminka pod tou oblohou
na rodiče tiše se dívají,
u toho, nic jiného nemohou,
na dudlíčky své červené
láskyplně slintají.
Všechny cesty vedou k tobě,
vždyť kolem Polárky točím se,
na rukou miminka naše obě,
přece víš, že miluju tě moc,
na tebe díváme se.
a na nose galaxii hvězd,
už dávno došel jsem konce,
na obláčcích ze tvých vlasů
nechávám se nést.
Miminka pod tou oblohou
na rodiče tiše se dívají,
u toho, nic jiného nemohou,
na dudlíčky své červené
láskyplně slintají.
Všechny cesty vedou k tobě,
vždyť kolem Polárky točím se,
na rukou miminka naše obě,
přece víš, že miluju tě moc,
na tebe díváme se.
Takový nějaký
Hvězda má padá z nebe
rozluč se poprvé
rozluč se naposledy
poslední úsměv
takový nějaký bledý
jen malý plamínek
a za ním velký mrak
zbyl – narazil jsem
jako shnilý starý vrak
padám ke dnu bez tebe
rozluč se poprvé
rozluč se naposledy
poslední úsměv
takový nějaký bledý
jen malý plamínek
a za ním velký mrak
zbyl – narazil jsem
jako shnilý starý vrak
padám ke dnu bez tebe
Šeptám
Do mluvítka šeptám
Beruško, miluju tě
vím, že to neslyšíš
Šel bych za tebou
jen řekni mi kam
určitě není to výš
zato mnohem dál
dál než od pupíku
k tvým bradavkám
Beruško, miluju tě
vím, že to neslyšíš
Šel bych za tebou
jen řekni mi kam
určitě není to výš
zato mnohem dál
dál než od pupíku
k tvým bradavkám
_ _ _
Půlka mě odchází
a půlka mě zbyla
napořád budeš ta
nejkrásnější víla
i když budeš cizí
Kam odešel úsměv
ze tvých sexy rtů
pro slzy ho nevidím
Ani ty už nejsi tu
se mnou ve snech
Chtěl bych ochutnat
aspoň naposledy
tvé voňavé vlásky
pod nohama ledy
však slyším praskat
Chtěl bych pochovat
dvě miminka naše
kousnout tě do nich
zas líbat tě plaše
být s tebou napořád
Kdybys zase byla tu
už nenechal bych tě
ani o metr pryč jít
jen pro sebe chci tě
vílu krásku nevěstu
a půlka mě zbyla
napořád budeš ta
nejkrásnější víla
i když budeš cizí
Kam odešel úsměv
ze tvých sexy rtů
pro slzy ho nevidím
Ani ty už nejsi tu
se mnou ve snech
Chtěl bych ochutnat
aspoň naposledy
tvé voňavé vlásky
pod nohama ledy
však slyším praskat
Chtěl bych pochovat
dvě miminka naše
kousnout tě do nich
zas líbat tě plaše
být s tebou napořád
Kdybys zase byla tu
už nenechal bych tě
ani o metr pryč jít
jen pro sebe chci tě
vílu krásku nevěstu
Moje
Přes oceán touhy
vyhlížím tvý
krásný nohy dlouhý,
kdy vrátí se domů.
A kde máš oči?
Vždyť kolem se točí
jak na kolotoči
celý můj svět.
A kde miminka?
Jsou ještě malinká,
a znají ještě tatínka
vůbec?
Prosím, vrať se mi,
ani v cizí zemi
hezčí holky není,
diamante.
vyhlížím tvý
krásný nohy dlouhý,
kdy vrátí se domů.
A kde máš oči?
Vždyť kolem se točí
jak na kolotoči
celý můj svět.
A kde miminka?
Jsou ještě malinká,
a znají ještě tatínka
vůbec?
Prosím, vrať se mi,
ani v cizí zemi
hezčí holky není,
diamante.
Jsi štěstím, muškou
Jsi štěstím, muškou,
vlásky máš z pavučin,
žel já jsem pavoukem
a za sebe neručím,
jako bys mě neznala.
Jsi má sladká, nemalá
třešínka na dortu.
Jsi štěstím, muškou,
tou, co prý je ze zlata,
hlava se mi točí,
jak Země kulatá,
je nebo není to sen.
Vždyť hovoříme jen
morseovkou rtů.
vlásky máš z pavučin,
žel já jsem pavoukem
a za sebe neručím,
jako bys mě neznala.
Jsi má sladká, nemalá
třešínka na dortu.
Jsi štěstím, muškou,
tou, co prý je ze zlata,
hlava se mi točí,
jak Země kulatá,
je nebo není to sen.
Vždyť hovoříme jen
morseovkou rtů.
Sto osm perel z lásky
Ve sklence bílého vína
vidím tě matně, jako z dálky,
jsi najednou nějaká jiná,
na krku máš drobné korálky.
Jsou to asi stopy hříchů mých.
Džapuji v opilecké hrůze
i když se to nesmí, haré Ráma,
u srdce však bodá mě tuze,
když v té sklence jsi tak sama,
už dávno přešel mě smích.
Pod listy tiše pláče zem,
ty také notně se prohýbáš
pod tíhou perel co navlík jsem
ti z lásky a už nesundáš,
vždyť jsou to stopy hříchů mých.
vidím tě matně, jako z dálky,
jsi najednou nějaká jiná,
na krku máš drobné korálky.
Jsou to asi stopy hříchů mých.
Džapuji v opilecké hrůze
i když se to nesmí, haré Ráma,
u srdce však bodá mě tuze,
když v té sklence jsi tak sama,
už dávno přešel mě smích.
Pod listy tiše pláče zem,
ty také notně se prohýbáš
pod tíhou perel co navlík jsem
ti z lásky a už nesundáš,
vždyť jsou to stopy hříchů mých.
Prší…
Melodii klavírní hrají mi kapky
Osudovou
Tvé prsy
už asi nikdy nebudu mít v rukou
Ještěrky
z lásky tahají se za ocásky
dokud mohou
Oříšky
a slzy v očích mají veverky
Celým mnou
se line a celým světem taky
Love hurts
Osudovou
Tvé prsy
už asi nikdy nebudu mít v rukou
Ještěrky
z lásky tahají se za ocásky
dokud mohou
Oříšky
a slzy v očích mají veverky
Celým mnou
se line a celým světem taky
Love hurts
_ _ _
Má lásko
slunce zapadá
mi za život
Jak je to krásné
Má hvězda zhasne
rychlostí tmy
už nebudem my
Má lásko
budeš ty a nebudu já
Chci běžet tmou
dohnat to slunce
a chci tě obejmout
dožít se konce
v nádherném objetí
Za chvíli
budu obětí
Má lásko
slunce zapadá
mi za život
slunce zapadá
mi za život
Jak je to krásné
Má hvězda zhasne
rychlostí tmy
už nebudem my
Má lásko
budeš ty a nebudu já
Chci běžet tmou
dohnat to slunce
a chci tě obejmout
dožít se konce
v nádherném objetí
Za chvíli
budu obětí
Má lásko
slunce zapadá
mi za život
Slunečnice
Rty skryly se ti za mraky
mých podivných nálad
už se neusmíváš
vyzývavě
Chcíply pole slunečnic
mi v hlavě
nezůstalo vůbec nic
tak hravě
vše se rozpadlo
Na dně letí letadlo
a v něm ty, můj živote,
bez tebe vše je bez ceny
raz dva
Rty skryly se ti za mraky
mých zablácených bot
za dva
mých podivných nálad
už se neusmíváš
vyzývavě
Chcíply pole slunečnic
mi v hlavě
nezůstalo vůbec nic
tak hravě
vše se rozpadlo
Na dně letí letadlo
a v něm ty, můj živote,
bez tebe vše je bez ceny
raz dva
Rty skryly se ti za mraky
mých zablácených bot
za dva
Tam někde v mracích
Kde jsi?
Tam někde v mracích
plovoucí po řekách
na další loďce bez pádel
Kde jsi?
Jen ozvěna se vrací
na odpověď nečeká
možná se bojí letadel
Kde jsi?
Tu slunce svítí mrcha zlá
Vím je tam hezky
přesto vrátit se snaž
Kde jsi?
Řekni kam jsi to šla
Na tvářích dolíčky
a štěstí za víčky máš
Tam někde v mracích
plovoucí po řekách
na další loďce bez pádel
Kde jsi?
Jen ozvěna se vrací
na odpověď nečeká
možná se bojí letadel
Kde jsi?
Tu slunce svítí mrcha zlá
Vím je tam hezky
přesto vrátit se snaž
Kde jsi?
Řekni kam jsi to šla
Na tvářích dolíčky
a štěstí za víčky máš
Jako Titanic
Když zavřu oči, vidím tvou siluetu,
jsi krásná, jak anděl v letu,
možná ještě hezčí jsi.
U nohou leží ti dopisy
od anonymních nápadníků,
roztrhané v levého oka mžiku.
Tvé pravé oko ve svém mžiku
doufám hledá romantiku
a jako poslední zbydu snad.
Svůj vlastní dopis zkouším ti dát,
na papírovém parníčku tuze
však nějak brzy potápím se,
jako Titanic.
jsi krásná, jak anděl v letu,
možná ještě hezčí jsi.
U nohou leží ti dopisy
od anonymních nápadníků,
roztrhané v levého oka mžiku.
Tvé pravé oko ve svém mžiku
doufám hledá romantiku
a jako poslední zbydu snad.
Svůj vlastní dopis zkouším ti dát,
na papírovém parníčku tuze
však nějak brzy potápím se,
jako Titanic.
Modrou
Za mrakem potrhaných vzpomínek
přede mnou
možná ještě pořád snažíš se schovat
ve světě bublin z bublifuků
Řekni, proč bojíš se podat
mi svou krásnou, as křehkou ruku
z porcelánu
Pochopit úspěch a taky vědět
co je štěstí
bych chtěl, kde hledat, když nikdo neví
možná každý, jen zapomínáme
Modrou, mojí vlastní krví
napiš mi přes žíly jak vlastně žili jsme
na zápěstí
Před mrakem potrhaných vzpomínek
za tebe
možná ještě pořád snažím se schovat
ve světě bublin ve skleničkách
Co když se vrátí všechno znova
jak budem žít, přijde zase krach
příště
Budem tu zase takhle sedět
ty hezky psát
všechno je zamlžené, jako v brýlích
prosím šeptej, co mi píšeš
Nebo ne, určitě je to hezký
jak motýlci na tvým břiše
doufám, snad
přede mnou
možná ještě pořád snažíš se schovat
ve světě bublin z bublifuků
Řekni, proč bojíš se podat
mi svou krásnou, as křehkou ruku
z porcelánu
Pochopit úspěch a taky vědět
co je štěstí
bych chtěl, kde hledat, když nikdo neví
možná každý, jen zapomínáme
Modrou, mojí vlastní krví
napiš mi přes žíly jak vlastně žili jsme
na zápěstí
Před mrakem potrhaných vzpomínek
za tebe
možná ještě pořád snažím se schovat
ve světě bublin ve skleničkách
Co když se vrátí všechno znova
jak budem žít, přijde zase krach
příště
Budem tu zase takhle sedět
ty hezky psát
všechno je zamlžené, jako v brýlích
prosím šeptej, co mi píšeš
Nebo ne, určitě je to hezký
jak motýlci na tvým břiše
doufám, snad
_ _ _
Cinkají mince v hospodě u piva
a štěstí je zlité za třicet korun
Medvídek statečný jenom se usmívá
na tváře dalších opilých tvorů
Vzpomíná, jak vyspal se dorůžova
poté, co přešel hory tvých šatů,
skončil však v půlce a šel by znova
a možná zvolil by i delší cestu
Příroda kolem je krásná a skvělá –
s motýly louky barevných kvítků –
a do křišťálového jezera tvého těla
medvídek bezhlavě skočil by šipku
a štěstí je zlité za třicet korun
Medvídek statečný jenom se usmívá
na tváře dalších opilých tvorů
Vzpomíná, jak vyspal se dorůžova
poté, co přešel hory tvých šatů,
skončil však v půlce a šel by znova
a možná zvolil by i delší cestu
Příroda kolem je krásná a skvělá –
s motýly louky barevných kvítků –
a do křišťálového jezera tvého těla
medvídek bezhlavě skočil by šipku
_ _ _
Tam
pod třešní zastavil se svět
tam chtěl bych zůstat napořád
okusovat ti spodní ret
a s celým tělem tvým si hrát
Tam
pod třešní zastavil se svět
leč nešlo zůstat byl čas jít
ač cesty třeba není zpět
strom vhodný nemusí tam být
Tvá
postel je však taky bílá
jako ty květy třešňové
v ní vyniknou krásy těla
i v uších klíče houslové
Tam
mohla hrát bys ty mně zase
ani nevíš jak jsi skvělá
že oposlouchat nedáš se
ani kdybys stokrát chtěla
pod třešní zastavil se svět
tam chtěl bych zůstat napořád
okusovat ti spodní ret
a s celým tělem tvým si hrát
Tam
pod třešní zastavil se svět
leč nešlo zůstat byl čas jít
ač cesty třeba není zpět
strom vhodný nemusí tam být
Tvá
postel je však taky bílá
jako ty květy třešňové
v ní vyniknou krásy těla
i v uších klíče houslové
Tam
mohla hrát bys ty mně zase
ani nevíš jak jsi skvělá
že oposlouchat nedáš se
ani kdybys stokrát chtěla
Možná si vzpomeneš
Za dvacet let
až budeš
úspěšná právnička
a já
prostý bezdomovec –
jestli budu –
pak
možná se setkáme
zase
Možná si vzpomeneš
a minci
mi hodíš k nohám
Možná tu kterou jsem ti sám
kdysi dal
Tu děravou
zpola prázdnou
jako moje hlava hloupá
Možná
Kdo ví
Nikdo nic
Asfalt je studený
a hlína ještě víc
víc než nos
tvůj a můj
jako ruce
jimiž's mě objímala
možná
Možná ses mi jenom zdála
a možná ani já
jsem nikdy nebyl
Svět by nechtěl
aby žil
a Tobě psal
bludy opilecké
takový debil
až budeš
úspěšná právnička
a já
prostý bezdomovec –
jestli budu –
pak
možná se setkáme
zase
Možná si vzpomeneš
a minci
mi hodíš k nohám
Možná tu kterou jsem ti sám
kdysi dal
Tu děravou
zpola prázdnou
jako moje hlava hloupá
Možná
Kdo ví
Nikdo nic
Asfalt je studený
a hlína ještě víc
víc než nos
tvůj a můj
jako ruce
jimiž's mě objímala
možná
Možná ses mi jenom zdála
a možná ani já
jsem nikdy nebyl
Svět by nechtěl
aby žil
a Tobě psal
bludy opilecké
takový debil
Slunce jen pro tebe se točí
Už slunce nezapadá
každý den
už znovu před dveře
podzim se vkrádá
Už často nevychází ani
Často nevycházím
ani já
z domu ven
Jako včera tak i dnes
postel je ti malá
ač už sama ležíš na ní
Sama
jen obalená peřinami
možná že
slunce jen pro tebe se točí
a je tam také schované
Snad nyní dobře je vám
Už nevoní a opadaly
pouťové růže
jež střelili jsme spolu
A v tvých očích
už nepadají hvězdy, ne,
abych lepší zítřky si přál
každý den
už znovu před dveře
podzim se vkrádá
Už často nevychází ani
Často nevycházím
ani já
z domu ven
Jako včera tak i dnes
postel je ti malá
ač už sama ležíš na ní
Sama
jen obalená peřinami
možná že
slunce jen pro tebe se točí
a je tam také schované
Snad nyní dobře je vám
Už nevoní a opadaly
pouťové růže
jež střelili jsme spolu
A v tvých očích
už nepadají hvězdy, ne,
abych lepší zítřky si přál
Snová
Dívej, listy letí
kolem bot a nohavic
a kolem našeho těla
Letí jako ptáci
I když možná neví kam
vypadají bezstarostně
Tolik toho chci ti
hrozně říct
Možná i víc
než bys sama slyšet chtěla
Víš, mně cit se ztrácí
že ani
byť přijet k vám
se už nepřinutím prostě
Promiň, už znovu ne
Pryč jen odejít tiše
bych měl, abys netrpěla
Vím, že jsem tě zklamal
jako tolik lidí již
Více než listů kolem nás
Pojď, šlápneme na ně
Snad už ti
jiný píše
a třeba víc bys ho chtěla
Vidíš, sen se mi zdál
Byl krutý
a smutný byl
Kéž nikdy nevrátí se zas
kolem bot a nohavic
a kolem našeho těla
Letí jako ptáci
I když možná neví kam
vypadají bezstarostně
Tolik toho chci ti
hrozně říct
Možná i víc
než bys sama slyšet chtěla
Víš, mně cit se ztrácí
že ani
byť přijet k vám
se už nepřinutím prostě
Promiň, už znovu ne
Pryč jen odejít tiše
bych měl, abys netrpěla
Vím, že jsem tě zklamal
jako tolik lidí již
Více než listů kolem nás
Pojď, šlápneme na ně
Snad už ti
jiný píše
a třeba víc bys ho chtěla
Vidíš, sen se mi zdál
Byl krutý
a smutný byl
Kéž nikdy nevrátí se zas
Světlo z února
Jednou
tu nebude nic
Ani smích, ani pláč,
ani hvězdy z kterých jsme
už nejsou
A ty ostatní
dojdou brzy
Snad
Co to jsou
miliardy let
Čaj o páté na Zemi
jenom dýl
bude chladnout
Dojdou brzy
Možná dřív
než chyby mně které mi
pomáhají spadnout
Od zubů
na rukou mám krev
s gravitací není tak těžké se prát
zvlášť teď
kdy hvězd je ještě všude dost
a tu jednu
mou
krutou
zrovna každý má rád
tu nebude nic
Ani smích, ani pláč,
ani hvězdy z kterých jsme
už nejsou
A ty ostatní
dojdou brzy
Snad
Co to jsou
miliardy let
Čaj o páté na Zemi
jenom dýl
bude chladnout
Dojdou brzy
Možná dřív
než chyby mně které mi
pomáhají spadnout
Od zubů
na rukou mám krev
s gravitací není tak těžké se prát
zvlášť teď
kdy hvězd je ještě všude dost
a tu jednu
mou
krutou
zrovna každý má rád
_ _ _
Těším se, až zas přiletíš,
moje vločko sněhová.
V té sukénce z kousků ledu
a v čepici s bambulí
Když sem oblohou baletíš,
tak až dochází slova,
představit si nedovedu,
že bychom se minuli
Naštěstí roztát neumíš,
Klárinko T-ová,
za slunce ani v škaredu,
ani když se přitulíš
Víš, chutnáš jak lžička medu,
a proto tě miluji
moje vločko sněhová.
V té sukénce z kousků ledu
a v čepici s bambulí
Když sem oblohou baletíš,
tak až dochází slova,
představit si nedovedu,
že bychom se minuli
Naštěstí roztát neumíš,
Klárinko T-ová,
za slunce ani v škaredu,
ani když se přitulíš
Víš, chutnáš jak lžička medu,
a proto tě miluji
Černobílá
Jen bílé stěny a dál nic –
jich pozvolné šednutí snad.
Žel se i z představ ztrácíš, ach,
jak dobré jídlo z popelnic.
Skelný pohled hledá zbytky krásy,
ač je jasné, že ví o nich jen Bůh.
Dávno padly do spárů černých much,
rozum rozpad dokonaný hlásí.
Leč mizí již i rozum z místa činu,
nechce vidět západ stínu zpoza zad.
Víš, milá, na to až příliš měl tě rád,
byl by i utrhl pro tebe kopretinu.
Ani tou však nelze zahřát tvé srdce,
příliš na něm nosíš sněhu od silnic.
Snad jiný pak jít se odhodlá pod sníh
barvu ti hledat, ač svět je bez slunce.
Prázdno je bez tebe v černé posteli,
přitom říkala‘s - až smrt nás rozdělí.
jich pozvolné šednutí snad.
Žel se i z představ ztrácíš, ach,
jak dobré jídlo z popelnic.
Skelný pohled hledá zbytky krásy,
ač je jasné, že ví o nich jen Bůh.
Dávno padly do spárů černých much,
rozum rozpad dokonaný hlásí.
Leč mizí již i rozum z místa činu,
nechce vidět západ stínu zpoza zad.
Víš, milá, na to až příliš měl tě rád,
byl by i utrhl pro tebe kopretinu.
Ani tou však nelze zahřát tvé srdce,
příliš na něm nosíš sněhu od silnic.
Snad jiný pak jít se odhodlá pod sníh
barvu ti hledat, ač svět je bez slunce.
Prázdno je bez tebe v černé posteli,
přitom říkala‘s - až smrt nás rozdělí.
Ve světle z úsměvu
Ve světle z úsměvu
ve tvém obličeji
vypadá celý svět
jinak
Nevím, zda dovedu
jsa celý oněmělý
popsat tu nádheru –
svítá
Poslední doteky
než zazvoní tramvaj
cíl má tam kde voní
šeřík
Pojeď do té dálky
znovu sviť na mou cestu
ač pár bílých koní
nemám
Sami jsme pod lampou
tou z tvé hlavy vzácné
žel oči již se ti
zháší
První stíny tiše jdou
k nám – nebývale jasné
už ti i čechrají
vlasy
Není jak bloudit tmou
vždy když já vidím krásu
ty jen odpor cítíš
asi
ve tvém obličeji
vypadá celý svět
jinak
Nevím, zda dovedu
jsa celý oněmělý
popsat tu nádheru –
svítá
Poslední doteky
než zazvoní tramvaj
cíl má tam kde voní
šeřík
Pojeď do té dálky
znovu sviť na mou cestu
ač pár bílých koní
nemám
Sami jsme pod lampou
tou z tvé hlavy vzácné
žel oči již se ti
zháší
První stíny tiše jdou
k nám – nebývale jasné
už ti i čechrají
vlasy
Není jak bloudit tmou
vždy když já vidím krásu
ty jen odpor cítíš
asi
Čtyřkališná
Upil jsem z kalicha
jak motýl v Tvých keřích –
obsah voněl po mátě
A ač není tu Apollinairova Seina –
jen Vltava –
závan vzpomínek
a snad i snů na mě dých
Řekni proč
daleko víc neznám Tě
dívku s duší Prokletých
Nebyl to čistý líh
co teklo řekou vedle nás
spíš koktejl zázvoru a rumu
A až to půjde
rád zas s chutí
dám prostor Tvému umu
Jeřabin
jak motýl v Tvých keřích –
obsah voněl po mátě
A ač není tu Apollinairova Seina –
jen Vltava –
závan vzpomínek
a snad i snů na mě dých
Řekni proč
daleko víc neznám Tě
dívku s duší Prokletých
Nebyl to čistý líh
co teklo řekou vedle nás
spíš koktejl zázvoru a rumu
A až to půjde
rád zas s chutí
dám prostor Tvému umu
Jeřabin
Život už zase pospíchá
V ulicích davy,
skandující mé jméno,
to by bylo slávy,
ale už je mi to jedno.
Papír trhám vejpůl,
tužku odhazuji v dál,
tys mě sejmul!
Tak opravdově se ten sen zdál…
Můj klobouk rozvířil prach,
chytám se za srdce,
šel z tebe strach,
nad hlavou vycházelo ti slunce.
Růže na klopě mé však vadne,
nepřirozeně rychle usychá,
najednou je vše nějak prázdné,
život už zase pospíchá,
přivoním naposled,
na lepší časy se blýská…
skandující mé jméno,
to by bylo slávy,
ale už je mi to jedno.
Papír trhám vejpůl,
tužku odhazuji v dál,
tys mě sejmul!
Tak opravdově se ten sen zdál…
Můj klobouk rozvířil prach,
chytám se za srdce,
šel z tebe strach,
nad hlavou vycházelo ti slunce.
Růže na klopě mé však vadne,
nepřirozeně rychle usychá,
najednou je vše nějak prázdné,
život už zase pospíchá,
přivoním naposled,
na lepší časy se blýská…
Je zima
Na rodný kraj
v rodné vlasti
snesla se tma.
Je zde poloviční ráj,
je čas slasti
a venku je zima.
Stromy tváří se tajemně,
už nevidíš početné lány,
ani domy kolem silnic.
A v té zimě,
jež dá se spatřit za okny,
kdosi umřel pro nic.
Možná pro smutek,
anebo z hladu,
možná jen dlouho žil.
Vykonal tím jeden dobrý skutek,
už totiž lidem jen kazil náladu,
o lepších zítřcích snil.
v rodné vlasti
snesla se tma.
Je zde poloviční ráj,
je čas slasti
a venku je zima.
Stromy tváří se tajemně,
už nevidíš početné lány,
ani domy kolem silnic.
A v té zimě,
jež dá se spatřit za okny,
kdosi umřel pro nic.
Možná pro smutek,
anebo z hladu,
možná jen dlouho žil.
Vykonal tím jeden dobrý skutek,
už totiž lidem jen kazil náladu,
o lepších zítřcích snil.
Pojď se mnou
Pesimismus v krvi,
v očích beznaděj,
zahlcený mozek
a roztřesené ruce.
Malátné nohy
a u nohou růže.
Chceš si taky k smrti přivonět?
Nuže.
Sucho v ústech,
v žaludku prázdno,
všechno tohle v srdci,
aby bylo jasno.
To je všechno,
co na jazyku jsem měl,
ani záblesk šťastných chvil –
bohužel.
Slzy v kruzích pod očima mám,
život už je takový,
úplnou náhodou jednou to zjistíš sám:
v peněžence nic a na rukou okovy.
A budeš krvácet,
pro své revoluční myšlenky,
hlavně ty nevyřčené,
a pak v opilosti u sklenky
budeš proklínat sudičky
a pohřbíš osud.
Tohle nejsou plané řečičky -
už brousil bych kosu.
Ochutnej svoji horkou krev,
překřič vzniklé ticho,
podepiš se k závěti
a nahlédni do tmy před sebou.
Pojď…
Podej mi ruku:
Společně vystřelíme.
v očích beznaděj,
zahlcený mozek
a roztřesené ruce.
Malátné nohy
a u nohou růže.
Chceš si taky k smrti přivonět?
Nuže.
Sucho v ústech,
v žaludku prázdno,
všechno tohle v srdci,
aby bylo jasno.
To je všechno,
co na jazyku jsem měl,
ani záblesk šťastných chvil –
bohužel.
Slzy v kruzích pod očima mám,
život už je takový,
úplnou náhodou jednou to zjistíš sám:
v peněžence nic a na rukou okovy.
A budeš krvácet,
pro své revoluční myšlenky,
hlavně ty nevyřčené,
a pak v opilosti u sklenky
budeš proklínat sudičky
a pohřbíš osud.
Tohle nejsou plané řečičky -
už brousil bych kosu.
Ochutnej svoji horkou krev,
překřič vzniklé ticho,
podepiš se k závěti
a nahlédni do tmy před sebou.
Pojď…
Podej mi ruku:
Společně vystřelíme.
S úsměvem
Květiny do stínů se halí
až celé v nich jednou ztratí se,
a přívaly deště na zem se valí
a dny před zimou krátí se.
Dohořel svíčky věčný knot,
opět jedno prázdné jeviště,
v sále divák nemůže se hnout,
život on schová si na příště.
Zima začala krutě brzy,
slzy v mraze chtějí ven z očí,
vnucovat se umí jako bozi,
jež s úsměvem mrzačí.
Kdy skončil ten déšť asi,
jen mramor pán matně zří,
kde jsou ty opomíjené krásy?
Bez smyslů slunce nezáří…
až celé v nich jednou ztratí se,
a přívaly deště na zem se valí
a dny před zimou krátí se.
Dohořel svíčky věčný knot,
opět jedno prázdné jeviště,
v sále divák nemůže se hnout,
život on schová si na příště.
Zima začala krutě brzy,
slzy v mraze chtějí ven z očí,
vnucovat se umí jako bozi,
jež s úsměvem mrzačí.
Kdy skončil ten déšť asi,
jen mramor pán matně zří,
kde jsou ty opomíjené krásy?
Bez smyslů slunce nezáří…
Loučí se loučí
Tiché sténání uvadajících květů
v travách měkce přikrytých tmou,
myslíš, že chceš k nim stále prohodit větu,
první a poslední Na shledanou.
Tvá slova letí jako střepy vstříc květů louce,
spěšně jako zlaté slzy tančí bílou tmou,
budou ještě v tom prázdnu modlící se ruce
a oči slepě čekající na příští zlatou?
Tiché, a přitom tak řvoucí sténání to je,
tak možná poslední květiny luk skončí,
tvůj pozdrav už zřejmě nikdy nenajde je:
Sežehnuty první slunce loučí se navždy loučí
s tebou.
v travách měkce přikrytých tmou,
myslíš, že chceš k nim stále prohodit větu,
první a poslední Na shledanou.
Tvá slova letí jako střepy vstříc květů louce,
spěšně jako zlaté slzy tančí bílou tmou,
budou ještě v tom prázdnu modlící se ruce
a oči slepě čekající na příští zlatou?
Tiché, a přitom tak řvoucí sténání to je,
tak možná poslední květiny luk skončí,
tvůj pozdrav už zřejmě nikdy nenajde je:
Sežehnuty první slunce loučí se navždy loučí
s tebou.
A z nebe jen line se smích…
Tam za okny svoboda hyne,
ale z které strany?
Slunce svítí stále jiné,
stejně však rozdává rány.
Krev stéká po tvářích mých,
narážím do zdí předsudků
a z nebe jen line se smích,
zvoní, jak beránek, do spánků.
Roztomile vraždí myšlenky odporu,
usínám omámen další křivdou,
vzbudím se v jiném hororu,
nechť brzy funebráci přijdou.
Kéž slunce svítí ještě chvíli,
ať mohu vídat vlastní tvář,
hlasitost zvonků stále sílí,
zrcadlo s tváří rozbilo se – není tvář.
ale z které strany?
Slunce svítí stále jiné,
stejně však rozdává rány.
Krev stéká po tvářích mých,
narážím do zdí předsudků
a z nebe jen line se smích,
zvoní, jak beránek, do spánků.
Roztomile vraždí myšlenky odporu,
usínám omámen další křivdou,
vzbudím se v jiném hororu,
nechť brzy funebráci přijdou.
Kéž slunce svítí ještě chvíli,
ať mohu vídat vlastní tvář,
hlasitost zvonků stále sílí,
zrcadlo s tváří rozbilo se – není tvář.
Kohout smutně kokrhá
Dnes jen němé kapky nebe padají
na vlastní šťastně setnutou hlavu,
jak tóny houslí v ozvěnách se zdají
a já v nich brodím se, vznáším i plavu
a někde za mnou objevila se duha.
Tou bránou do nebe nesmím projít,
neb není jiskra, která zapálila by oči,
se mnou zhyne slunce a vlci budou výt,
omámeni tmou, ke shnilé svatozáři,
která mi naštěstí nikdy nepatřila.
Z orloje kohout smutně kokrhá, musí,
za chvíli můj konec zhlédnou i apoštolé,
mé srdce se dál trémou z konce dusí,
a mé divadlo už je prázdné, setmělé,
poslední poklona pro sebe sama…
Dnes jen šklebící se zrnka hlíny padají
na mou vlastní usmívající se tvář,
koncert nehtů ďáblovi sluhové hrají,
mé z růží oči budí jakási bledá zář,
přeci jen i dnes vám začalo svítat.
na vlastní šťastně setnutou hlavu,
jak tóny houslí v ozvěnách se zdají
a já v nich brodím se, vznáším i plavu
a někde za mnou objevila se duha.
Tou bránou do nebe nesmím projít,
neb není jiskra, která zapálila by oči,
se mnou zhyne slunce a vlci budou výt,
omámeni tmou, ke shnilé svatozáři,
která mi naštěstí nikdy nepatřila.
Z orloje kohout smutně kokrhá, musí,
za chvíli můj konec zhlédnou i apoštolé,
mé srdce se dál trémou z konce dusí,
a mé divadlo už je prázdné, setmělé,
poslední poklona pro sebe sama…
Dnes jen šklebící se zrnka hlíny padají
na mou vlastní usmívající se tvář,
koncert nehtů ďáblovi sluhové hrají,
mé z růží oči budí jakási bledá zář,
přeci jen i dnes vám začalo svítat.
Déšť
S hlavou sklopenou potácíš se
nocí, nevnímáš kapky deště, co
mají tě za exponát, volají vrať se
zpátky do zoo.
Ty je neslyšíš, pod pláštěm deště –
zde schovaný, promoklý až na kůži
v prokřehlých prstech svíráš dítě,
mrtvou růži.
Je ti zima, zapálit chceš svou kytku,
že ji to potěší, najednou zbrkle věříš,
radši nechtěj oheň, zahoď tu sirku,
stejně už hoříš.
nocí, nevnímáš kapky deště, co
mají tě za exponát, volají vrať se
zpátky do zoo.
Ty je neslyšíš, pod pláštěm deště –
zde schovaný, promoklý až na kůži
v prokřehlých prstech svíráš dítě,
mrtvou růži.
Je ti zima, zapálit chceš svou kytku,
že ji to potěší, najednou zbrkle věříš,
radši nechtěj oheň, zahoď tu sirku,
stejně už hoříš.
O popelce
Ach, krásné labutě,
kde asi utopily jste
Ivana Martina
"Magora" Jirouse?
***
Popelka prádélko prala,
vodníka starého si brala,
prsty prokřehlými
žiletku upustila.
***
Nekrm už labutě,
co když klovnou tě,
už nebudeš je
mít ráda.
***
V již končícím ránu
krev zaplnila vanu
kdo se vykoupe
další?
kde asi utopily jste
Ivana Martina
"Magora" Jirouse?
***
Popelka prádélko prala,
vodníka starého si brala,
prsty prokřehlými
žiletku upustila.
***
Nekrm už labutě,
co když klovnou tě,
už nebudeš je
mít ráda.
***
V již končícím ránu
krev zaplnila vanu
kdo se vykoupe
další?
Místo kříže
Bíle svítí ráno
další čekání
/na tmu/
měl jsem už dávno
zakázat svítání.
/pro tmu/
Je mi smutno
v zádech mě mrazí
/žiju/
je to jedno
jsou z vás vrazi.
/děkuju/
3. 10., 21.51
Místo kříže
/neseš vinu/
další čekání
/na tmu/
měl jsem už dávno
zakázat svítání.
/pro tmu/
Je mi smutno
v zádech mě mrazí
/žiju/
je to jedno
jsou z vás vrazi.
/děkuju/
3. 10., 21.51
Místo kříže
/neseš vinu/
Schizofrenní
Kam schoval sis tvář,
co v zrcadle mě zdraví,
prosím, aspoň se tvař,
že jsem ještě zdravý.
Statečně přijímáš rány,
i když už se nesměješ,
než k nám vrátí se vrány
krev určitě si nesmeješ.
Proč zapálil jsi mě?
Plášť na zádech hoří ti,
ač sami v takový zimě
taky víš, že je to…
co v zrcadle mě zdraví,
prosím, aspoň se tvař,
že jsem ještě zdravý.
Statečně přijímáš rány,
i když už se nesměješ,
než k nám vrátí se vrány
krev určitě si nesmeješ.
Proč zapálil jsi mě?
Plášť na zádech hoří ti,
ač sami v takový zimě
taky víš, že je to…
Ještě se nevracej domů
Ticho před bouří přetrhlo smích
a po něm pád do pekla v zrní…
Otevři oči! Koukni se do mých,
vždyť se ti andělů křídla špiní.
Venku začalo pršet, asi jsi rád,
konečně tu tvou symfonii hrají,
na tebe čeká ještě větší hrad,
teď koncertovat budeš v Ráji.
Bohužel taky smrti kandidát,
i když‘s byl můj velký umělec,
a já teď můžu jen s brekem dát
tvé modrobílé peří na věnec…
a po něm pád do pekla v zrní…
Otevři oči! Koukni se do mých,
vždyť se ti andělů křídla špiní.
Venku začalo pršet, asi jsi rád,
konečně tu tvou symfonii hrají,
na tebe čeká ještě větší hrad,
teď koncertovat budeš v Ráji.
Bohužel taky smrti kandidát,
i když‘s byl můj velký umělec,
a já teď můžu jen s brekem dát
tvé modrobílé peří na věnec…
Zvonky
Zvonky zvoní mi naposledy,
jo, bylo tu krásně, jo,
pod nohama probořené ledy
mám.
Kapky mě bodají, odkrajují,
možná zdá se mi to, asi,
už ke mně okřídlení plují
tiše.
Tak už pojďte, pojďte blíž,
stáhněte mě do té vody,
po kouskách, po hříších spíš
Amen
jo, bylo tu krásně, jo,
pod nohama probořené ledy
mám.
Kapky mě bodají, odkrajují,
možná zdá se mi to, asi,
už ke mně okřídlení plují
tiše.
Tak už pojďte, pojďte blíž,
stáhněte mě do té vody,
po kouskách, po hříších spíš
Amen
O medvídkovi
Potichu, jak sněhové vločky,
úzkost snáší se ti do dlaní,
slunce schovalo se, však páni,
z té tmy stydlivě sledují tě
nádherně zelené oči kočky.
Silueta dokonalá ze tmy se noří,
zoubky vyceněné chtějí tě sníst,
na tu krásu tiše dívat se smíš,
vím, bude to asi trochu kruté,
ale za tu chvíli s Ní to stojí.
...
A medvídek smutný roztrhaný
pod sluníčky zelenými zmírá.
úzkost snáší se ti do dlaní,
slunce schovalo se, však páni,
z té tmy stydlivě sledují tě
nádherně zelené oči kočky.
Silueta dokonalá ze tmy se noří,
zoubky vyceněné chtějí tě sníst,
na tu krásu tiše dívat se smíš,
vím, bude to asi trochu kruté,
ale za tu chvíli s Ní to stojí.
...
A medvídek smutný roztrhaný
pod sluníčky zelenými zmírá.
_ _ _
Padám
ze skály dolů,
jak tužka
z psacího stolu.
Už nevěřím
na lásku k tobě,
vždyť za chvíli
už budu v hrobě.
ze skály dolů,
jak tužka
z psacího stolu.
Už nevěřím
na lásku k tobě,
vždyť za chvíli
už budu v hrobě.
Balada pekelně karetní
Tak nějak černá nám svět,
karty z pyramid se kácí,
žel těchto mých pár vět
smysl poněkud ztrácí.
Ticho už zřejmě nehrozí,
bozi promlouvají k nám,
pěstí mi hrozí lidé nebozí,
schoval bych se, nemám kam.
Pěstí mi hrozí, ať už spadnu,
že nebe bude hezčí,
já na obláčku, oni na dnu,
poslouchám ty boží řeči.
Halíře cinkají všude kolem,
ten zvuk už skvěle znám,
než v rukávu lepší pod stolem,
schoval bych se, nemám kam.
Těžký to život, býti esem,
když v pekle si kartami čas krátí,
do nebe vynášen jsem –
výš a výš a ještě – ať
pád mě pak bolí co nejvíc.
Ne, ještě ne, modlím se k rukám,
ať táhnou jiného, ty nedaj‘ si říct,
schoval bych se, nemám kam.
Cítím se jako zbitý pes,
tímto světu sbohem dávám,
zbitý pes a mrtvý král es,
schoval bych se, nemám kam.
karty z pyramid se kácí,
žel těchto mých pár vět
smysl poněkud ztrácí.
Ticho už zřejmě nehrozí,
bozi promlouvají k nám,
pěstí mi hrozí lidé nebozí,
schoval bych se, nemám kam.
Pěstí mi hrozí, ať už spadnu,
že nebe bude hezčí,
já na obláčku, oni na dnu,
poslouchám ty boží řeči.
Halíře cinkají všude kolem,
ten zvuk už skvěle znám,
než v rukávu lepší pod stolem,
schoval bych se, nemám kam.
Těžký to život, býti esem,
když v pekle si kartami čas krátí,
do nebe vynášen jsem –
výš a výš a ještě – ať
pád mě pak bolí co nejvíc.
Ne, ještě ne, modlím se k rukám,
ať táhnou jiného, ty nedaj‘ si říct,
schoval bych se, nemám kam.
Cítím se jako zbitý pes,
tímto světu sbohem dávám,
zbitý pes a mrtvý král es,
schoval bych se, nemám kam.
Slova nevyslovená řečníka nebolí, v tmách schovaní posluchači však bolestí mdlí
Už je asi čas jít spát,
zapomenout na bolest –
v snech prožít jinou.
Jaký je smysl výletů
zvuku, křiku do ticha –
když kostru neslyšíš.
Kosti drží ostnatý drát
i mé zuby ztratily lesk –
nastavší nesvobodou.
Proč volám nestejná tú,
přec ani valčík nespěchá –
pokud rytmus neslyšíš.
Tma útočí, okna rozbíjí,
lákají, jak hlava panenky –
jak mé zuby z porcelánu.
Už je asi čas jít spát,
zapomenout na bolest –
pak příští vzbudit se k ránu.
...
Proč si na divadlo hrát,
hercům pod nohy se plést –
čekat na nepřicházející ránu.
zapomenout na bolest –
v snech prožít jinou.
Jaký je smysl výletů
zvuku, křiku do ticha –
když kostru neslyšíš.
Kosti drží ostnatý drát
i mé zuby ztratily lesk –
nastavší nesvobodou.
Proč volám nestejná tú,
přec ani valčík nespěchá –
pokud rytmus neslyšíš.
Tma útočí, okna rozbíjí,
lákají, jak hlava panenky –
jak mé zuby z porcelánu.
Už je asi čas jít spát,
zapomenout na bolest –
pak příští vzbudit se k ránu.
...
Proč si na divadlo hrát,
hercům pod nohy se plést –
čekat na nepřicházející ránu.
Blázne
Smutní lidé – smutné věty,
vadnou a žloutnou, umírají,
jsou jak zelenina rozesety
i ty zvony na poplach bijí,
přes tichá pole, němé cesty,
že nikdo je nesklízí, nejí.
...
Proč píšeš verše prázdné?
Štěstí teče ti po tváři,
blázne.
vadnou a žloutnou, umírají,
jsou jak zelenina rozesety
i ty zvony na poplach bijí,
přes tichá pole, němé cesty,
že nikdo je nesklízí, nejí.
...
Proč píšeš verše prázdné?
Štěstí teče ti po tváři,
blázne.
Slzy
Slzy krášlí mozaiku historie,
jako kapky na tvářích namrzají,
přestože se vlk k luně nedovyje,
ty střípky štěstí už neroztají.
V tom matném měsíčním světle
line se tvoje smutná písnička,
snad zpívaná pro zítřky světlé,
snad aby dobila onoho básníčka.
Toho básníčka s kloboukem v očích
a s myšlenkami na písničku starou,
(jejíž slova zapomenout byl by hřích)
co ani nevšiml si, že končí jaro…
jako kapky na tvářích namrzají,
přestože se vlk k luně nedovyje,
ty střípky štěstí už neroztají.
V tom matném měsíčním světle
line se tvoje smutná písnička,
snad zpívaná pro zítřky světlé,
snad aby dobila onoho básníčka.
Toho básníčka s kloboukem v očích
a s myšlenkami na písničku starou,
(jejíž slova zapomenout byl by hřích)
co ani nevšiml si, že končí jaro…
Podzimní
Jak dlouho Bože ještě snesu
to hrozné ticho ve větvích
ovečky malé k hradu Ti nesu
nech mne dotknout se Tvých
mohutných konečků prstů
Osel naivně cosi na mě hýká
já stavím si domeček z listů
snad snaživě gestikuluje říká
že jako ovce neuniknu trestu
to hrozné ticho ve větvích
ovečky malé k hradu Ti nesu
nech mne dotknout se Tvých
mohutných konečků prstů
Osel naivně cosi na mě hýká
já stavím si domeček z listů
snad snaživě gestikuluje říká
že jako ovce neuniknu trestu
_ _ _
Až zblázním se tím svým
věčným křikem do tmy,
až Figovu labuť zastřelí,
budu zas s bludy svými
kdesi v prdeli.
věčným křikem do tmy,
až Figovu labuť zastřelí,
budu zas s bludy svými
kdesi v prdeli.
Sluníčko a mrak :)
V dešti a v krvi topí se hroby, půlnoc,
mrtví právě pro poštu si jdou, pomoc,
křičí děti, které si tu hrají s žiletkou,
vidí pány, otce, užívat si se smrtkou,
která v přestrojení stavila se, blázen,
na tenhle bohem zapomenutý skanzen.
mrtví právě pro poštu si jdou, pomoc,
křičí děti, které si tu hrají s žiletkou,
vidí pány, otce, užívat si se smrtkou,
která v přestrojení stavila se, blázen,
na tenhle bohem zapomenutý skanzen.
Za šedší svět…
Svět je tak prázdný, najednou,
ač do ticha dál zkouší zpívat ptáci.
Šerední dnové na trůn tmavý usednou,
neb další karta z pyramidy se kácí.
Jakýsi pán na hnoji sténá s flétnou
za co asi bojuje, za šedší svět?
Snad myslí si, že ptáci zase vzlétnou,
pod údery jeho nevyřčených vět.
Pravda je ta, že poslouchat se nedá,
sic myslel si, že hraje evergreen,
prach na zbortěné karty pomalu sedá,
všechno umřelo, zůstal jenom stín.
I flétnista už je dávno smrti syn
v tom nečasu na hnoji asi zmrz,
co říct nám chtěl skutečně nevím,
zbyl jenom roztok slaných slz.
ač do ticha dál zkouší zpívat ptáci.
Šerední dnové na trůn tmavý usednou,
neb další karta z pyramidy se kácí.
Jakýsi pán na hnoji sténá s flétnou
za co asi bojuje, za šedší svět?
Snad myslí si, že ptáci zase vzlétnou,
pod údery jeho nevyřčených vět.
Pravda je ta, že poslouchat se nedá,
sic myslel si, že hraje evergreen,
prach na zbortěné karty pomalu sedá,
všechno umřelo, zůstal jenom stín.
I flétnista už je dávno smrti syn
v tom nečasu na hnoji asi zmrz,
co říct nám chtěl skutečně nevím,
zbyl jenom roztok slaných slz.
Motýlek
Usnul malý motýlek
usnul schovaný tichý
v jedné ze svých postýlek
v krabičce od cigaret
Se svou krásou smířený
i když asi bolelo to
vždyť je přece zavřený
už křídly netřepotá
Do skromného skleníku
špatně se chudák narodil
beznadějně na špendlíku
až neprobudí se skončí
usnul schovaný tichý
v jedné ze svých postýlek
v krabičce od cigaret
Se svou krásou smířený
i když asi bolelo to
vždyť je přece zavřený
už křídly netřepotá
Do skromného skleníku
špatně se chudák narodil
beznadějně na špendlíku
až neprobudí se skončí
Místo meče
Ubíjí labuť mou dubovou holí,
mile a něžně, s úsměvem,
neříkám, že to s ní nebolí,
si taky jednu vem.
Peří létá na všechny strany,
děti se radují, že padá sníh,
nad krajem už zvoní hrany,
kolik lásky slyšíš v nich?
Nacpou mě do peřin a snědí
nebo mě pod zem daj, jak se má,
to oni doufám nejlíp vědí,
co víc zasloužím si já.
Třeba jednou ze mě bude svatý,
i já budu hlídat vstup do ráje,
místo meče s kusem cukrový vaty,
vás budu drsně posílat do háje.
mile a něžně, s úsměvem,
neříkám, že to s ní nebolí,
si taky jednu vem.
Peří létá na všechny strany,
děti se radují, že padá sníh,
nad krajem už zvoní hrany,
kolik lásky slyšíš v nich?
Nacpou mě do peřin a snědí
nebo mě pod zem daj, jak se má,
to oni doufám nejlíp vědí,
co víc zasloužím si já.
Třeba jednou ze mě bude svatý,
i já budu hlídat vstup do ráje,
místo meče s kusem cukrový vaty,
vás budu drsně posílat do háje.
Jaro (Styď se!)
Pomalu, ruce svázaný, klopýtáš do ticha,
milé hledáš, poslepu, první kytky bílý
a až je najdeš, no, ta stvoření tichá,
jak znavený poutník upiješ jim z kalicha.
Usmívaj se, doufej, nebo možná koušou,
možná v nich kdysi čmeláci s včelami žili
a píchali, navzájem i havěť cizí, to byla show,
kdyby hned neumřeli, možná ti ji předvedou.
Zemřeli pak spíš zimou než samou láskou,
tak jim tou kytkou připij, vždyť byli čilí,
aspoň tu můžeš být sám, s cizí sněženkou,
je to divnej sen, ale co to máš v rukou?
milé hledáš, poslepu, první kytky bílý
a až je najdeš, no, ta stvoření tichá,
jak znavený poutník upiješ jim z kalicha.
Usmívaj se, doufej, nebo možná koušou,
možná v nich kdysi čmeláci s včelami žili
a píchali, navzájem i havěť cizí, to byla show,
kdyby hned neumřeli, možná ti ji předvedou.
Zemřeli pak spíš zimou než samou láskou,
tak jim tou kytkou připij, vždyť byli čilí,
aspoň tu můžeš být sám, s cizí sněženkou,
je to divnej sen, ale co to máš v rukou?
I. Sbohem
Ptáci všichni táhnou domů
táhnou domů táhnou zas
co by tu u nás
co by tu dělali
leda na drátech seděli
a pak roztáhli
roztáhli na nás
ta jejich krásná
ta roztodivná
křídla
táhnou domů táhnou zas
co by tu u nás
co by tu dělali
leda na drátech seděli
a pak roztáhli
roztáhli na nás
ta jejich krásná
ta roztodivná
křídla
II. Sbohem
Tak už zpívají i bílé labutě
tak nějak teskně a krásně
ač asi nechtějí
pořád si zpívají
ty jejich smutné básně
Proč nikdy nevěří
za klikou od dveří
schovaný ztichlý
že zrovna umírají
bílé labutě
tak nějak teskně a krásně
ač asi nechtějí
pořád si zpívají
ty jejich smutné básně
Proč nikdy nevěří
za klikou od dveří
schovaný ztichlý
že zrovna umírají
bílé labutě
_ _ _
Skřivan skáče po jedné noze,
druhou mu mráz urazil.
Zaznamenáno v básni stroze,
ale skřivan vážně žil.
Chce se mi zpívat místo něho,
když je teď chromý, bez nohy,
jak cosi za sluncem v nebi zlého
zas si z nudy krutě hrálo na bohy.
druhou mu mráz urazil.
Zaznamenáno v básni stroze,
ale skřivan vážně žil.
Chce se mi zpívat místo něho,
když je teď chromý, bez nohy,
jak cosi za sluncem v nebi zlého
zas si z nudy krutě hrálo na bohy.
Totálně realistická
Na stole ležela ta slova o nudě,
pravda ošklivá v nich vězela,
vím, že nic z nás nezbude,
možná, snad, asi prach
Možná měl bych mít trochu strach,
a tak se tě ptám, krutý Osude,
kdy i já dočkám se popela
a pod zemí budu v sudě
pravda ošklivá v nich vězela,
vím, že nic z nás nezbude,
možná, snad, asi prach
Možná měl bych mít trochu strach,
a tak se tě ptám, krutý Osude,
kdy i já dočkám se popela
a pod zemí budu v sudě
Rainy Morning
In branches of small tree
rain bird beautifully sings
I think he wants to be free
not about wedding rings,
best friends and spring.
I hope I go wrong again
that really it's about love
there still isn't hot Bren
and all around them blood...
I wanted to be hero, to be king
rain bird beautifully sings
I think he wants to be free
not about wedding rings,
best friends and spring.
I hope I go wrong again
that really it's about love
there still isn't hot Bren
and all around them blood...
I wanted to be hero, to be king
Všude a nikde
Co asi je za zdí
ptám se a čekám
kdy že mě zazdí
abych uzřel to
Odnikud nikam
vede má cesta
do pryč vnikám
pomalu a tiše
Kolik asi času mám
než podívám se
do bílých očí tmám
těm opravdovým
Do země a bílých očí
kam každý se podívá
kam i moje noha vkročí
až všechno bude němé
ptám se a čekám
kdy že mě zazdí
abych uzřel to
Odnikud nikam
vede má cesta
do pryč vnikám
pomalu a tiše
Kolik asi času mám
než podívám se
do bílých očí tmám
těm opravdovým
Do země a bílých očí
kam každý se podívá
kam i moje noha vkročí
až všechno bude němé
V dvě stě padesáti dvou stéblech trávy
Svítá a ty ještě spíš
na louce rozprášená
Ještě neodletěl prach
tam k lodím beze jména
k vycházejícímu slunci
Schovaná v mém stínu
nemusíš tu mít strach
těžko zabiju tě znovu
Svět rudý ve tvé krvi
vše probouzí se z mdlob
a v hezkých květinkách
vidí ještě hezčí hrob
na louce rozprášená
Ještě neodletěl prach
tam k lodím beze jména
k vycházejícímu slunci
Schovaná v mém stínu
nemusíš tu mít strach
těžko zabiju tě znovu
Svět rudý ve tvé krvi
vše probouzí se z mdlob
a v hezkých květinkách
vidí ještě hezčí hrob
O páté na čaj
Chytám svůj svět
ještě nad hlavou
posledních vět
pár. Než odplujou
na loďkách, tao,
věčné a neměnné
a dělat budou ta o
jako kameny topené
mnou. Slyším ryby
k sobě mě volají
do světa naruby
O páté na čaj!
ještě nad hlavou
posledních vět
pár. Než odplujou
na loďkách, tao,
věčné a neměnné
a dělat budou ta o
jako kameny topené
mnou. Slyším ryby
k sobě mě volají
do světa naruby
O páté na čaj!
To je ta chvíle
To je ta chvíle,
kdy už máš skoro prst
na kohoutku,
kdy jiní herci
do hlavy kopou tvoji
vlastní loutku,
proč to dělají?
To je ta chvíle,
kdy směje se na tebe
spousta diváků,
směje se každý,
ale nezeptá se tě, ani
černých ptáků,
proč to dělají?
kdy už máš skoro prst
na kohoutku,
kdy jiní herci
do hlavy kopou tvoji
vlastní loutku,
proč to dělají?
To je ta chvíle,
kdy směje se na tebe
spousta diváků,
směje se každý,
ale nezeptá se tě, ani
černých ptáků,
proč to dělají?
Do neznáma
Jak často voláš do ticha,
ráno, v poledne nebo večer?
Řeka vzpomínek tu teče
a všechno mlčky pospíchá
do neznáma
Ozvěna vrací se s nezdarem,
nelze chytit střípky snové,
nechce topit se mi v slovech,
radši proletím se s Ikarem
do neznáma
A od té řeky věčný chlad,
kolik asi umrzlo zde bláznů,
kolik narazilo v prázdnu,
a kdo ze svého zámku spad
do neznáma
ráno, v poledne nebo večer?
Řeka vzpomínek tu teče
a všechno mlčky pospíchá
do neznáma
Ozvěna vrací se s nezdarem,
nelze chytit střípky snové,
nechce topit se mi v slovech,
radši proletím se s Ikarem
do neznáma
A od té řeky věčný chlad,
kolik asi umrzlo zde bláznů,
kolik narazilo v prázdnu,
a kdo ze svého zámku spad
do neznáma
_ _ _
Ve zvláštní své víře
si čmářu po papíře
divný obraz anděla
Sedím tu – jako vrazi
slunce už nevychází
to už se asi nedělá
Zvoní zvonec po pohádce
můj konec je na oprátce
těžko vzejdu z popela
si čmářu po papíře
divný obraz anděla
Sedím tu – jako vrazi
slunce už nevychází
to už se asi nedělá
Zvoní zvonec po pohádce
můj konec je na oprátce
těžko vzejdu z popela
Přiopilá
Oko pláče v kaluži
rozlitého piva
Hořký je život
a horké léto kolem
andělé poletují
v kérkách
Je to pastva pro uši
ta písnička tklivá
ze zlatavých not
V půllitru pod stolem
mouchy tancují
opilé – ach
rozlitého piva
Hořký je život
a horké léto kolem
andělé poletují
v kérkách
Je to pastva pro uši
ta písnička tklivá
ze zlatavých not
V půllitru pod stolem
mouchy tancují
opilé – ach
Veď mě
Ve tmě tančíš
mezi kopřivami
jen podle té jejich vůně.
Hlava mi stůně
jak oranžový míč
hoří na prvním sněhu.
Jsem přítelem žehu
leč i mezi kopřivami
možná se nespálíš.
VEĎ MĚ
Hodný se nespálí
ani v kopřivách
to je přeci jasné.
I když všecko zhasne
doma i kdekoli
vždy cestu najde si.
Proč jen jsi
na té těžší z misek vah
když ve tmě tančíš.
mezi kopřivami
jen podle té jejich vůně.
Hlava mi stůně
jak oranžový míč
hoří na prvním sněhu.
Jsem přítelem žehu
leč i mezi kopřivami
možná se nespálíš.
VEĎ MĚ
Hodný se nespálí
ani v kopřivách
to je přeci jasné.
I když všecko zhasne
doma i kdekoli
vždy cestu najde si.
Proč jen jsi
na té těžší z misek vah
když ve tmě tančíš.
Nebe peklo ráj
Slzy na krajíčku
okoralého chleba
měla jsi
v malém pokojíčku
seděla jsi bledá
za vlasy
osud krutě tě zatahal
Sypou se jak vločky
na podzim
Já právě jsem ti lhal
vše stalo se z lásky
Tisíc zim
jsme spolu, andílku
tak nepřestávej
a hraj
snášej mou nadílku
znovu a znovu stále
nebe peklo ráj
okoralého chleba
měla jsi
v malém pokojíčku
seděla jsi bledá
za vlasy
osud krutě tě zatahal
Sypou se jak vločky
na podzim
Já právě jsem ti lhal
vše stalo se z lásky
Tisíc zim
jsme spolu, andílku
tak nepřestávej
a hraj
snášej mou nadílku
znovu a znovu stále
nebe peklo ráj
Skončilo léto
Letos nějak rychleji skončilo léto
Listy všude už opadané dávno jsou
Lepšího prezidenta patrně chce to
Náš nic nevyřeší. Slepý a hloupý je
Z pódií a balkonů ani si nevšimne
Labutě zoufalé plovou po vodách
Od jednoho břehu ke druhému
Chápu je, taky mám velký strach
Že Bajkal větším přes noc se stane
A svět červený a žlutý navěky zůstane
Jen by se zaradoval, kdyby si všimnul
A zelenou zakázal u všech semaforů
Já s tebou a labutěmi pak bych plul
Ke kostelu na malé loďce dřevěné
V něm jak blázen bych zvonil a tiše si přál
Ať alespoň přežijeme
Listy všude už opadané dávno jsou
Lepšího prezidenta patrně chce to
Náš nic nevyřeší. Slepý a hloupý je
Z pódií a balkonů ani si nevšimne
Labutě zoufalé plovou po vodách
Od jednoho břehu ke druhému
Chápu je, taky mám velký strach
Že Bajkal větším přes noc se stane
A svět červený a žlutý navěky zůstane
Jen by se zaradoval, kdyby si všimnul
A zelenou zakázal u všech semaforů
Já s tebou a labutěmi pak bych plul
Ke kostelu na malé loďce dřevěné
V něm jak blázen bych zvonil a tiše si přál
Ať alespoň přežijeme
_ _ _
Slyším hlasy
a nevidím obličeje
Michale – Michale – Michale!
Znělo to tak vřele
Na blití ze světa mně je
a nevidím obličeje
Michale – Michale – Michale!
Znělo to tak vřele
Na blití ze světa mně je
_ _ _
Jediný prášek mi
vyřeší problémy
Je to ten na spaní
– nejspíš
Jsi tu a nejsi tu
vždycky do úsvitu
vedle na polštáři
– spíš
Snad dojdem k oltáři
Rychle se vyjádři
že chceš být mou paní
– ne, spíš
vyřeší problémy
Je to ten na spaní
– nejspíš
Jsi tu a nejsi tu
vždycky do úsvitu
vedle na polštáři
– spíš
Snad dojdem k oltáři
Rychle se vyjádři
že chceš být mou paní
– ne, spíš
Vánoční
Cha cha cha chá chrčí klaun
na klíček chudák natažený
na chodník srazil ho jeden pán
v úsměvu jen zuby vyražený
Do ticha kleje místo koled
a vztekle kope do holubů
alkohol sráží ho zpátky na led
pádem zbavil se dalších zubů
Rázem vypadá jako vánoční ryba
a policisté už odváží si ho
mě ani svátek Vánoce jaksi neba
ale vy všichni užijte si ho
na klíček chudák natažený
na chodník srazil ho jeden pán
v úsměvu jen zuby vyražený
Do ticha kleje místo koled
a vztekle kope do holubů
alkohol sráží ho zpátky na led
pádem zbavil se dalších zubů
Rázem vypadá jako vánoční ryba
a policisté už odváží si ho
mě ani svátek Vánoce jaksi neba
ale vy všichni užijte si ho
Se sklopenou hlavou
Zuby zežloutlými mobil drkotá,
chudák, tak nějak celý se klepe,
a mocně pípá jak poraněné zvíře –
snad odhodit jej někde v sklepě.
Na stáří však rád by do šuplete,
na stáří starší než na toto staré,
na to, že má mě rád, ani nemyslete,
vždyť prý chovám se hůř než Tataré.
Za četby Nerudova Hřbitovního kvítí,
nehodlám poslouchat zvuk těch zubů,
už dozrál čas, už dlouho není zbytí,
tiché zasvištění, výkřik… A bum.
chudák, tak nějak celý se klepe,
a mocně pípá jak poraněné zvíře –
snad odhodit jej někde v sklepě.
Na stáří však rád by do šuplete,
na stáří starší než na toto staré,
na to, že má mě rád, ani nemyslete,
vždyť prý chovám se hůř než Tataré.
Za četby Nerudova Hřbitovního kvítí,
nehodlám poslouchat zvuk těch zubů,
už dozrál čas, už dlouho není zbytí,
tiché zasvištění, výkřik… A bum.
Připijme rajčaty
Smějou se na mě popelnice,
ty drsné pouliční krásky,
smějou se na mě blázni sice,
však oběd odmítám.
Holky jsou to sice krásné
a v ranním slunci září,
však prsa nemaj žádné
a kdo ví jak vaří
Voňavé chleby barvy země,
zbylé menu ještě krásnější,
předem míchá se to ve mně,
nu, připijme rajčaty!
ty drsné pouliční krásky,
smějou se na mě blázni sice,
však oběd odmítám.
Holky jsou to sice krásné
a v ranním slunci září,
však prsa nemaj žádné
a kdo ví jak vaří
Voňavé chleby barvy země,
zbylé menu ještě krásnější,
předem míchá se to ve mně,
nu, připijme rajčaty!
Bojujme!
Polem táhne armáda legáčků,
ty postavičky nikdy nespí snad,
taky bych chtěl takovou hračku,
ač navždy nej jsou Pat a Mat.
Myslím, že prohráváme, my bílí,
všude kol nás rozlévá se noc,
hlavy nám padají, na desku, kvílí,
nás bylo jen šestnáct a jich je… moc.
Že nás ti Hunové šetřit nebudou
já bohužel věděl jsem hned,
i chudáka krále nakonec rozdupou,
vždyť Krev je sladší než med.
ty postavičky nikdy nespí snad,
taky bych chtěl takovou hračku,
ač navždy nej jsou Pat a Mat.
Myslím, že prohráváme, my bílí,
všude kol nás rozlévá se noc,
hlavy nám padají, na desku, kvílí,
nás bylo jen šestnáct a jich je… moc.
Že nás ti Hunové šetřit nebudou
já bohužel věděl jsem hned,
i chudáka krále nakonec rozdupou,
vždyť Krev je sladší než med.
A žádná slova
Slunce svítí
bláznivě
Hermelín užívá
si v Nivě
Kolik asi dětí
na matčin svět
dnes se podívá
Mám tisíc vět
a žádná slova
bláznivě
Hermelín užívá
si v Nivě
Kolik asi dětí
na matčin svět
dnes se podívá
Mám tisíc vět
a žádná slova
Do dřeva vyryté: MS
Milý čtenáři,
více než umělecké dílo držíš v rukou výpověď o životě mladého autora. S trochou nadsázky, jež je této sbírce tolik blízká, držíš v rukou celý, na dřeň odhalený život básníkův, neboť dílo obsahuje výběr z jedenácti let mé tvorby (2007-2017) a tedy ji zachycuje téměř kompletní.
Ano, můžeš namítnout, že kvalita je kolísavá. I já věřím, že kolísá, neboť neobsahuje-li sbírka vůbec nic kvalitního, asi neměla být nikdy uspořádána, natož ti předvedena. Samozřejmě, že velikosti klasiků literatury nikterak nedosahuje, a to i přesto, že si půjčuje několik celých veršů Magora Jirouse a Karla Hynka Máchy, či název díla Egona Bondyho.
V nekvalitě však spatřuji kouzlo této sbírky. Bez nekvality by nebylo možné představit tak výrazně vrcholy a pády autorova prožívání, ani vývoj autorovy tvorby. Dílo by se zploštilo a nejspíše by na sebe jednotlivé básně nijak smysluplně nenavazovaly, neboť i tematicky by se značně roztříštilo. Spojovalo by je poté jen ono „Do dřeva vyryté“ jméno autorovo.
Takto je dílo sice plné klišé – viz již výmluvné členění do sekcí věnovaných dívkám (celkem čtyřem), smrti, neveselé náladě a čemusi nevážnému – ale samotného mě baví. Jsem si však vědomý toho, že ty, milý čtenáři, často nemáš možnost odhalit pozadí jednotlivých básní a i význam jim několikrát možná přisoudíš značně jiný než zamýšlený.
Věz, že v této sbírce obsažené básně často žádný význam nemají a vznikly jen pro lepší autorův spánek. Proto si nad nimi nelámej hlavu a vychutnej si je, jak jen je to možné. Snad jsi příznivcem hořké chuti.
Autor
více než umělecké dílo držíš v rukou výpověď o životě mladého autora. S trochou nadsázky, jež je této sbírce tolik blízká, držíš v rukou celý, na dřeň odhalený život básníkův, neboť dílo obsahuje výběr z jedenácti let mé tvorby (2007-2017) a tedy ji zachycuje téměř kompletní.
Ano, můžeš namítnout, že kvalita je kolísavá. I já věřím, že kolísá, neboť neobsahuje-li sbírka vůbec nic kvalitního, asi neměla být nikdy uspořádána, natož ti předvedena. Samozřejmě, že velikosti klasiků literatury nikterak nedosahuje, a to i přesto, že si půjčuje několik celých veršů Magora Jirouse a Karla Hynka Máchy, či název díla Egona Bondyho.
V nekvalitě však spatřuji kouzlo této sbírky. Bez nekvality by nebylo možné představit tak výrazně vrcholy a pády autorova prožívání, ani vývoj autorovy tvorby. Dílo by se zploštilo a nejspíše by na sebe jednotlivé básně nijak smysluplně nenavazovaly, neboť i tematicky by se značně roztříštilo. Spojovalo by je poté jen ono „Do dřeva vyryté“ jméno autorovo.
Takto je dílo sice plné klišé – viz již výmluvné členění do sekcí věnovaných dívkám (celkem čtyřem), smrti, neveselé náladě a čemusi nevážnému – ale samotného mě baví. Jsem si však vědomý toho, že ty, milý čtenáři, často nemáš možnost odhalit pozadí jednotlivých básní a i význam jim několikrát možná přisoudíš značně jiný než zamýšlený.
Věz, že v této sbírce obsažené básně často žádný význam nemají a vznikly jen pro lepší autorův spánek. Proto si nad nimi nelámej hlavu a vychutnej si je, jak jen je to možné. Snad jsi příznivcem hořké chuti.
Autor
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)