Tam za okny svoboda hyne,
ale z které strany?
Slunce svítí stále jiné,
stejně však rozdává rány.
Krev stéká po tvářích mých,
narážím do zdí předsudků
a z nebe jen line se smích,
zvoní, jak beránek, do spánků.
Roztomile vraždí myšlenky odporu,
usínám omámen další křivdou,
vzbudím se v jiném hororu,
nechť brzy funebráci přijdou.
Kéž slunce svítí ještě chvíli,
ať mohu vídat vlastní tvář,
hlasitost zvonků stále sílí,
zrcadlo s tváří rozbilo se – není tvář.