Jen bílé stěny a dál nic –
jich pozvolné šednutí snad.
Žel se i z představ ztrácíš, ach,
jak dobré jídlo z popelnic.
Skelný pohled hledá zbytky krásy,
ač je jasné, že ví o nich jen Bůh.
Dávno padly do spárů černých much,
rozum rozpad dokonaný hlásí.
Leč mizí již i rozum z místa činu,
nechce vidět západ stínu zpoza zad.
Víš, milá, na to až příliš měl tě rád,
byl by i utrhl pro tebe kopretinu.
Ani tou však nelze zahřát tvé srdce,
příliš na něm nosíš sněhu od silnic.
Snad jiný pak jít se odhodlá pod sníh
barvu ti hledat, ač svět je bez slunce.
Prázdno je bez tebe v černé posteli,
přitom říkala‘s - až smrt nás rozdělí.