S hlavou sklopenou potácíš se
nocí, nevnímáš kapky deště, co
mají tě za exponát, volají vrať se
zpátky do zoo.
Ty je neslyšíš, pod pláštěm deště –
zde schovaný, promoklý až na kůži
v prokřehlých prstech svíráš dítě,
mrtvou růži.
Je ti zima, zapálit chceš svou kytku,
že ji to potěší, najednou zbrkle věříš,
radši nechtěj oheň, zahoď tu sirku,
stejně už hoříš.