Už své rty neslyším útržkovité modlitby šeptat:
Na nebi naděje poslední matné hvězdy jsou,
ledovce života v hlavě mé dávno již začaly tát,
tvé šťastné oči však majáky mými ve tmě jsou.
Má hvězda ve střepech a v slzách padá dolů
a někde nahoře, na tom smutném nebi čekáš ty,
proč něco nechce, abychom byli navždy spolu,
proč kdosi špatné rozdal nám společné karty?
Stále kvetou šeříky v krajinách tvých, v nebi,
stín k tobě pouze motýlů ze snu křídla vrhají,
leč nemůžeme tu mít soukromé z mraků hradby,
už jen proto, že i cizí hvězdy ti k nohám padají.
Tvůj andělský pláč mou umírající hlavu léčil by,
já ovšem nechci kolem tebe plavat v řece slz,
i když jsi sama Sluncem, slunce již nesvítí mi –
mou poslední hvězdu jakýsi střep prorazil naskrz.