Květiny do stínů se halí
až celé v nich jednou ztratí se,
a přívaly deště na zem se valí
a dny před zimou krátí se.
Dohořel svíčky věčný knot,
opět jedno prázdné jeviště,
v sále divák nemůže se hnout,
život on schová si na příště.
Zima začala krutě brzy,
slzy v mraze chtějí ven z očí,
vnucovat se umí jako bozi,
jež s úsměvem mrzačí.
Kdy skončil ten déšť asi,
jen mramor pán matně zří,
kde jsou ty opomíjené krásy?
Bez smyslů slunce nezáří…