Pomalu, ruce svázaný, klopýtáš do ticha,
milé hledáš, poslepu, první kytky bílý
a až je najdeš, no, ta stvoření tichá,
jak znavený poutník upiješ jim z kalicha.
Usmívaj se, doufej, nebo možná koušou,
možná v nich kdysi čmeláci s včelami žili
a píchali, navzájem i havěť cizí, to byla show,
kdyby hned neumřeli, možná ti ji předvedou.
Zemřeli pak spíš zimou než samou láskou,
tak jim tou kytkou připij, vždyť byli čilí,
aspoň tu můžeš být sám, s cizí sněženkou,
je to divnej sen, ale co to máš v rukou?